Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. Užití množného čísla (1M 1:26) potvrzuje učení o trojici

 perek_i.jpg
V První knize Mojžíšově ve verši 1:26 čteme - I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.
Slova Učiňme člověka, považují křesťanští teologové za nepřímou zmínku o vícejedinosti božství.
 
Vyvrácení: pokud se sloveso naasse - uděláme, vztahuje k vícejedinosti, proč je následující biblický verš 1:27 v jednotném čísle?
 
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem.
 
Proč není užito:
 
... stvořili člověka, aby byl jejich obrazem?
 
Stejné vysvětlení užití množného čísla, které jsme použili v předchozí kapitole, lze použít i na vysvětlení této pasáže.
 
Užití množného čísla zdůrazňuje, že se na tvorbě nejušlechtilejšího Božího stvoření podílely různorodé síly Všemohoucího.
Uvedu několik dalších veršů, které obsahují z důvodu zdůraznění sloveso v množném čísle, přestože se zmiňují o jedné osobě.
 
První kniha Mojžíšova nám ve verši 11:7 říká -
 
Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.
 
Místo sestoupím je užito sestoupíme, místo zmatu je užito zmateme.
 
V knize Jób ve verši 18:2 se píše -
 
Jak dlouho ještě povedete tyhle řeči? Rozvažte to a pak budeme mluvit.
 
V textu je užito budeme mluvit místo budu mluvit.
 
A tak v První knize Mojžíšově ve verši 18:17 najdeme -
 
Tu Věčný řekl: Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?
 
Ve stejné kapitole ve verši 18:21 - že už musím sestoupit a podívat se. - je užito stejné slovo sestoupit jako ve verši 11:7, zde je ale použito jednotné číslo musím sestoupit.
 
Je-li učení o vícejedinosti založeno na gramatické formě slov, tak velká variabilita jednotného a množného čísla slov, dělá toto učení značně pochybným.
 
Naše Písmo Svaté jednoznačně protiřečí všem tvrzením odchylujícím se od víry v naprostou jedinost a netělesnosti Boha.
Obrazem Božím je myšlena duchovní podobnost lidské duše, ta je stvořena s cílem poznání, poslušnosti a uctívání Věčného Boha.
 
Je pozoruhodné, jak si křesťané přejí, abychom uvěřili jejich učení o Trojici, které nemá žádnou oporu v naší Písmu Svaté, žádnou oporu nemá ani dokonce v posvátných textech křesťanů - v křesťanském Zákoně.
 
Náš Boží Zákon jasně říká, jak se dočteme v Páté knize Mojžíšově ve verši 6:4 -
 
Slyš, Izraeli, Věčný je náš Bůh, Věčný je jediný.
 
Nebo v Páté knize Mojžíšově ve verši 4:35 - Tobě bylo odhaleno poznání, že Věčný je Bůh; kromě něho není žádný jiný.
 
A v Páté knize Mojžíšově ve verši 4:39 - Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Věčný je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.
A v knize Izajáš ve verši 43:11 - Já, já jsem Věčný, kromě mne žádný spasitel není.
 
A v knize Izajáš ve verši 44:6 - Toto praví Věčný, král Izraele, jeho vykupitel, Věčný zástupů: Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.
 
A v knize Izajáš ve verších 45:5 a 6 - Já jsem Věčný a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Věčný a jiného už není.
 
A v knize Izajáš ve verši 40:18 - Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte?
 
A v knize Jeremiáš ve verši 10:6 - Nikdo není jako ty, Věčný, jsi Veliký a veliké je Tvé Jméno pro tvou bohatýrskou sílu.
 
A v knize Ozeáš ve verši 13:4 - Ale já jsem Věčný, tvůj Bůh, už z egyptské země. Nepoznal jsi Boha kromě mne; mimo mne jiného zachránce není.
 
A ve verši 10 Žalmu 86 - protože jsi veliký a konáš divy; jedině ty jsi Bůh.
 
A také v knize Nehemjáš ve verši 9:6 - Ty, Věčný, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě a nebeské zástupy se ti klanějí.
 
A dále v První knize Kronik ve verši 17:20 - Věčný, není žádného jako Ty, není Boha kromě tebe, podle toho všeho, co jsme na vlastní uši slyšeli.
 
Mohu uvést mnoho dalších podobných pasáží, pokud to bude nutné.
 
Aby bylo možné čelit účinkům nebezpečí víry v dobro a zlo (tedy víry převládající v Persii), náš Božský Učitel nám říká prostřednictvím knihy Izajáš ve verších 45:5 až 7 -
 
Já jsem Věčný a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Věčný a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Věčný konám všechny tyto věci.
 
Bůh, který dokáže způsobit události zcela opačné povahy, a který může silou Své vůle oživovat věci nebo je zničit, je podle všech svědectví Písma Svatého, absolutně Jediný a bez sebemenšího stínu mysticismu.
Tato Boží Jedinost je pochopitelná i naším omezeným chápáním.
On má absolutní moc, je prvotní příčinou všeho, je Stvořitelem bytostí, které jsou závislé na Jeho vůli, a jsou poddanými Jeho Nejvyšší Moci a podléhají Jeho změnám.
Proto také lidský rozum podporuje nauku o absolutní a dokonalé Jednotě Boha.  
Tato absolutní a dokonalá Jednota, nemůže být rozdělena na jakousi dvojjedinost / dvojici nebo trojjedinost / trojici.
Pokud je nám nějaké takové rozdělení vnucováno lidskou vírou, zdravý rozum a úsudek se proti tomu postaví.
Schopnost myslet nám byla dána Bohem, aby nám umožnila nesouhlasit s falešnými zpodobněními Božské Existence, a dokazuje, že Bůh stvořil mysl tak, aby Ho uctívala v souladu s Jeho pravou podstatou.
Od okamžiku, kdy připustíme dělitelnost podstaty Boha, tak stejně jako vyznavači mnohobožství, připouštíme, že Bůh není všudypřítomný a že Jej lze srovnávat se stvořenými bytostmi.  
Jak ale můžeme zavrhnout taková jasná svědectví Jednoty Boží, jako je například verš 40:18 z knihy Izajáš -

Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte?

Nemohu ani připustit, že by měl Bůh důvod Sám Sebe dělit, zdvojit se nebo se ztrojit.
Tento předpoklad může vzejít pouze z velmi omezeného úsudku, nemůže ale vycházet z víry, která nám přikazuje úctu a racionální poslušnost.

Stejně tak nikde v křesťanském Zákoně nenajdeme žádný důkaz toho, že by víra v Trojici měla být součástí křesťanské víry, ani to že Ježíš a Bůh jsou jedna a tatáž bytost.

Naopak Ježíš sám tvrdí v knize Matouš ve verši 10:40 –

Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.

 

Dokonce i autoři křesťanského Zákona zastávají názory, které jsou v rozporu s neobhajitelnými názory křesťanů věřících v Trojici jako nedílnou součást své víry.
 
Ve verši Matouš 12:32 se píše -  
 
I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
 
To samé opakuje Marek ve verších 3:28 až 29 -
 
Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.
 
A také Lukáš ve verši 12:10 –
 
Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, odpuštěno nebude.
 
Tyto křesťanské autority jednoznačně tvrdí, že skutečný Bůh a osoba označovaná později jako část Božské bytosti nejsou totéž.
 
Také Marek ve verši 13:32 jednoznačně popírá shodu mezi tzv. Synem a Otcem -
 
O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.

V nejznámější křesťanské modlitbě Otčenáš, kterou zavedl Ježíš, se jeho následovníci učí vzývat Otce, jenž je na nebesích, Ježíš je ale neučí používat až později zavedenou kombinaci Otec, Syn a Duch Svatý.

Vidíme jasně, že nám křesťanský Zákon neposkytuje žádný důkaz, který by umožňoval opustit čistou víru v Božskou Jednotu, a přijmout nepochopitelné dogma o Trojici.

Ve výše uvedeném verši Ježíš sám sebe označuje pouze jako posla Božího.
 
Pavel v jeho knize Listu Římanům ve verši 5:15 říká -
 
Oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.
 
Matouš zase ve verši 20:18 říká -
 
Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům.
 
A ve verši 20:28 -
 
Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA