Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. Adamův prohřešek a prvotní hřích

 

perek_aj.jpg

 

První kniha Mojžíšova verš 2:17 - Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.
Křesťanské náboženské autority z této pasáže vyvozují závěr, že Adam tím, že přestoupil Boží zákaz, ztrácí věčnou blaženost duše, a skrze něho i všichni jeho potomci, a že se on i jeho semeno, včetně všech našich patriarchů, proroků a zbožných předků, propadli peklu, ze kterého se lze vysvobodit pouze skrze smrt a přímluvu Ježíše. 

Zdvojené hebrejské slovní spojení מוֹת תָּמוּת mót támút propadnout smrti nebo zemřít je použito jako zdůraznění jednotného čísla.

Jako další důkazy, toho že si starobylé osobnosti zmíněné v hebrejském Písmu uvědomovaly své zatracení, které přijde po konci jejich života uvádějí křesťanští autoři Jákobův nářek v První knize Mojžíšově ve verši 37:35 -

Naříkal: Ve smutku sestoupím za synem do podsvětí. Tak oplakával otec Josefa.

A také slova Chizkijáše v knize Izajáš ve verši 38:10 -

Již jsem si říkal: Uprostřed svých dnů se do bran podsvětí odeberu, je mi odečten zbytek mých let.

 

Vyvrácení:

Když Všemohoucí řekl Adamovi - V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti - neznamenalo to, že bude potrestán ztrátou života právě v ten den, kdy bude jíst, tedy v den kdy přestoupí přikázání Boha.

Je zřejmé, že jeho další existence byla omezena trestem smrtelnosti. Podobná pasáž se objevuje v První knize Královské ve verši 2:37, kdy Šimeímu, kdysi drzému nepříteli prchajícího krále Davida, bylo zakázáno Šalamounem synem Davidovým opustit Jeruzalém - 

Buď jist, že v den, kdy vyjdeš a překročíš Kidrónský úval, propadneš smrti. Tvá krev padne na tvou hlavu.

Přesto Šimeí nebyl potrestán ve stejný den, kdy opustil Jeruzalém, podobně jako tomu bylo v případě překročení Božího příkazu byl použit výraz propadnout smrti.

To znamená, že v den, kdy Adam svou neposlušností způsobil nelibost Všemohoucího, byl postižen různými tresty, jako například sklízením trní a bodláků, životem závislým na tvrdé práci, která na nepožehnané půdě vynese pouze skromnou úrodu, a až po podstoupení těchto trestů je život ukončen smrtí.

Tento rozsudek je nevyhnutelným osudem každého hříšníka, jak již ale bylo řečeno, neznamená okamžitou smrt.

V Písmu Svatém lze najít úplné vyvrácení myšlenky, že zdvojení slovesa zemřít, dokazuje, že trest za Adamův přestupek měl dědičný charakter. Neboť jak se dočteme v Páté knize Mojžíšově ve verši 24:16 - Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.

Čtenář z kontextu celé třetí kapitoly První knihy Mojžíšovi cítí, že nebylo úmyslem Všemohoucího odstranit Adama ze země v den, kdy přestoupil Boží zákaz.

Tresty které musel Adam podstoupit, byly završeny pouze jeho smrtí.

Z výše citované pasáže vyplývá, že posláním prvního patriarchy bylo šíření lidského druhu.

Jeho následný život se stává dlouhou a únavnou dřinou, a až po Všemohoucím stanovené době dojde k jeho úmrtí, jak stojí ve slovech: Prach jsi a v prach se navrátíš.

Tato poslední slova zcela jasně dokazují, že odplata za Adamův hřích se týká těla, ne duše, pouze tělo bez života se stává součástí země.

To je výstižně popsáno v knize Kazatel ve verši 12:7 -

A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.

Vidíme tedy, že se slovní spojení מוֹת תָּמוּת mót támút (propadnout smrti nebo zemřít) vztahuje ke zkáze těla, ne však duše.
Existují ale i další důkazy o tom, že duše Adamových potomků nebyly zahubeny, pro hřích jejich praotce.
V levitských zákonech lze najít, že trestem za některé hříchy je oddělení duše hříšníka od svého lidu.
 
Například v Třetí knize Mojžíšově verš 7:27 -
 
Kdokoli by jedl jakoukoli krev, bude vyobcován (jeho duše bude oddělena) ze svého lidu.
 
Každý člověk, který zemře z vlastní viny, musí trpět za své nepravosti tím, že je oddělen od svého lidu, to znamená, že jeho duše neshledá s dušemi těch, kteří již odešli do říše dokonalého štěstí a blaženosti.
Na druhou stranu nejdeme mnoho případů, kdy se spravedlivý po své smrti připojil ke svému lidu.
 
Například v První knize Mojžíšově ve verši 25:17 -
 
A toto jsou léta Izmaelova života: sto třicet sedm let. I zesnul a zemřel a byl připojen k svému lidu.
 
Nebo také v Páté knize Mojžíšově ve verši 32:50 -
 
Vystup na tu horu, na ní zemřeš a budeš připojen ke svému lidu, jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hóru a byl připojen ke svému lidu.
 
To je v přímém rozporu se zničením duše, tak jak jej popisuje Třetí kniha Mojžíšova verš 22:3 -  
 
Řekni jim: Kdyby se někdo ve vašich pokoleních ze všeho vašeho potomstva přiblížil ke svatým darům, které Izraelci oddělují Věčnému jako svaté, a byl nečistý, bude jeho duše zničena před tváří mou. Já jsem Věčný.

V těchto prastarých záznamech o lidstvu najdeme jasné důkazy o nesmrtelnosti duše.

Zbožní a ctihodní jsou přijati do nerušené blaženosti, zatímco ti, kteří se poskvrnili hříchy, jsou vyloučeni z velkolepého potěšení rozjímání v blízkosti Boží.
 
To zcela odporuje doktríně předkládané křesťanskými teology, o tom, že všichni lidé žijící před Ježíšem, bez ohledu na jejich nevinu nebo zbožnost, byli zcela opuštěni a kolektivně potrestáni pobytem v pekle.
Je nemožné uvěřit tvrzení, že Bůh uvedl své zbožné služebníky do záhuby, že nenáviděl ty, kteří Jej milovali, nebo že se k nim hlásil v době jejich pobytu na zemi, ale přestal se k nim znát poté, co zemřeli.
Je naprosto odporné podsouvat Všemohoucímu i sebemenší míru nespravedlnosti, nebo nevšímavosti vůči člověku, ať již spravedlivému nebo hříšníkovi.

Jak by se jinak mohl prorok Jonáš modlit, tak jak je psáno v Knize Jonáš ve verši 4:3 -

Nyní, Věčný, vezmi si prosím mojí duši. Lépe abych umřel, než abych žil.
 
Očekával snad potrestání své duše, toužil snad opustit zem a podstoupit neodvratné posmrtné utrpení?
A opět, když byli Henoch a Elijáš vzati Bohem, jak nás informuje Písmo Svaté, můžeme se snad domnívat, že jim Bůh projevil svou lásku tím, že je uvrhl v trvalé utrpení v pekle?

Musíme bojovat i proti dalšímu tvrzení, které si vymysleli naši nepřátelé.

Ti tvrdí, že jejich takzvaný bůh mesiáš svou smrtí spasil duše těch, kteří byli v době před jeho vlastní smrtí uvrženi do pekla.
Jak je možné tvrdit, že hřích prvního člověka mohl odčiněn zpětným i budoucím vykoupením skrze spáchání mnohem odpornějšího zločinu, jakým je násilí spáchané na těle domnělého božstva?
Tento nesmyslný názor zastává i křesťanský apoštol Pavel ve svém listu Římanům ve verši 5:14 -
 
Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam.
 
V Třetí knize Mojžíšově ve verši 18:5 najdeme nejpřesvědčivější důkaz o nesmyslnosti víry v Boží nelibost vůči všem předchůdcům Ježíše.
Dočítáme se zde:
 
Budete dbát na moje nařízení a na moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít. Já jsem Věčný.
 
Zde Písmo Svaté nejjasnějším a zcela nepopiratelným způsobem ukazuje, že nesmrtelná blaženost je přisouzena těm, kteří se věrně drží Boží vůle, bez ohledu na chování a činy jejich předků.
Tento argument můžeme použít i v případě Adamova hříchu, protože vidíme, že člověk je odměňován či trestán podle toho jak dodržuje Boží přikázání, a je osobně zodpovědný za své činy, a také Adam byl osobně zodpovědný za hřích, kterého se dopustil.
 
Přikázání jsou označována jako strom života pro ty, kteří se jich pevně drží.
Nepředpokládejme ale, že se naše pozemské bytí prodlouží jejich dodržováním, doba našeho bytí je stanovena tak, aby se rovnala době bytí patriarchů, vyvolených služebníků Božích.
Bez popření pravdy a zdravého rozumu, nelze připustit, že je člověk zodpovědný za hříchy svého prapředka.
Člověk ohrožuje vlastní věčný život pouze vlastními skutky, a proto nám Bůh ve Svém Božském Milosrdenství předal Svá přikázání, která má člověk zachovávat a plnit je.
Pasáže se stejným smyslem se opakované objevují v Knize Ezechiel, například ve verši 18:19 -
 
Bude-li syn jednat podle práva a spravedlnosti, dbát na všechna má nařízení a plnit je, jistě bude žít.
 
Duše toho, kdo jedná podle práva a spravedlnosti, a toho kdo dbá Božích přikázání, bude žít věčně, kromě věčného života duše, ale není po smrti žádný jiný život.
 
Ze všeho co zde bylo zmíněno, zcela jasně vyplývá, že svatí a spravedliví lidé nebyli odsouzeni k pobytu v pekle, ani postiženi duchovním utrpením prvních lidí, kteří se vzepřeli Bohu.
Naopak našli u Boha přízeň a zajistili si věčnou spásu skrze své vlastní zásluhy, aniž by potřebovali nějaký vnější zásah, který by ochránil jejich duše.
Toto tvrzení nachází oporu i ve verši 18:20 v Knize Ezechiel -
 
Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi.
 
Podstatou proroctví je prohlášení, že duše nesmí být potrestána za jiné, než vlastní činy.

Je zde na místě vyřešit zdánlivý rozpor v Písmu Svatém, a to pasáž z Desatera přikázání -

Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí.

Tato pasáž vybízí k tomu, aby byla chápána jako potvrzení dědičnosti hříchu, ale po důkladnější analýze zjistíme, že tomu tak ve skutečnosti není.

Synové jsou potrestáni za hříchy svých otců pouze v případě, že pokračují v jejich nepravostech, proto tato pasáž Písma Svatého obsahuje dodatek - těch, kteří mě nenávidí.

Tento dodatek se objevuje i v jiných částech Písma.

V souladu s tímto výkladem říká autor Knihy Pláč Jeremijášův ve verši 5:7 - Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravosti - což znamená, že otcové zhřešili, jejich trestem bylo vyhnanství a pro svá provinění zemřeli, synové ale napodobovali jejich zlé skutky, čímž byla naplněna předpověď, popsaná v Třetí knize Mojžíšově ve verši 26:39 -

Kteří z vás zůstanou, zaniknou pro svou nepravost v zemích svých nepřátel a také pro nepravosti svých otců zaniknou.

Zbožní lidé, žijící ve vyhnanství, jako byli například Jeremiáš, Baruch ben Nerejahu, Ezechiel, Daniel se svými druhy, a mnoho dalších, byli na rozdíl od svých hříšných bratrů povýšeni pohanskými vládci, získali dokonce mnohem vyšších poct, než by kdy mohli dosáhnout pod vládou králů Izraele.
Těchto výhod dosáhli výhradně tím, že se nedopouštěli prohřešků, které páchali jejich hříšní předkové, proto se na ně nevztahovalo prokletí, které uvalil Všemohoucí na pokolení hříšníků.
Názor křesťanů o neexistenci spásy v době před smrtí Ježíše vyvrací i křesťanská kniha Lukáš ve verši 16:22 - I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi - zmiňuje se o tom, že žebrák Lazar po své smrti spočinul v blaženosti v blízkosti praotce Abrahama.
To poukazuje na fakt, že Abraham i Lazar nebyli v pekle, a vede nás to k závěru, že hříšníci byli spravedlivě potrestáni, a že zbožní nebyli zbaveni blažené věčnosti, dávno před tím, než Ježíš prohlásil, že je vykoupí.
 
Vraťme se ale ještě jednou ke zdvojenému slovnímu spojení mót támút  - propadnout smrti, který je křesťany, jak jsem se již zmiňoval, nesprávně vykládán jako smrt duše.
Tento argument je naprosto chybný, a je založen na nepochopení této hebrejské gramatické formy, kdy je infinitiv umístěn před prostý čas, jako například v Druhé knize Královské ve verši 8:10 - Elíša mu odvětil: Jdi, vyřiď mu: Určitě vyvázneš živ. Věčný mi však ukázal, že určitě zemře - (infinitiv mót מוֹת zemřít a chájo חָיֹה jsou zde ve slovním spojení s patřičnými budoucími časy).
 
Tato věta je užita jako odpověď na otázku položenou králem:
 
Vyváznu z této nemoci živ? (doslova přežiji?)
 
Odpověď je pouze přizpůsobena otázce.
 
Tazatel se ptá, zda bude žít nebo zemře (v tělesném slova smyslu), a odpověď, která se vztahuje k tělesné smrti, je formulována s pomocí zdvojeného slovního spojení.
 
Obdobné spojení je použito i v První knize Samuelově ve verši 14:44 - 
  מוֹת תָּמוּת יוֹנָתָןJonatane, ty musíš zemřít! - a ve stejné knize ve verši 22:16 - 
 מוֹת תָּמוּת אֲחִימֶלֶךְ Propadl jsi smrti, Achímeleku.
I když je hrozba smrti vyjádřena zdvojením slovesa מוֹת mót, neznamená nic jiného než tělesnou smrt.
 
I jiná slovesa se zdvojují stejným způsobem, například ve Druhé knize Mojžíšově ve verši 21:20 - נָקֹם יִנָּקֵם  musí být usmrcený pomstěn -
ve verši 19:13 כִּי סָקוֹל יִסָּקֵל אוֹ יָרֹה יִיָּרֶה bude ukamenován nebo zastřelen.
 
A v První knize Mojžíšově ve verši 15:13 - יָדֹעַ תֵּדַע Věz naprosto jistě.
 
Na druhou stranu je v Písmu Svatém užita i jednoduchá - nezdvojená forma slovesa מוֹת mót a to ve výrazech, které se vztahují k zatracení duše, jako například v knize Ezechiel ve verši 18:20 -  הִיא תָמוּת Duše, která hřeší, ta umře.
 
Z následujících důkazů a argumentů je zřejmé, že neexistuje sebemenší narážka na peklo, například v nářku Jákobově.
 
V První knize Mojžíšově ve verši 37:35 se píše -
 
Ve smutku sestoupím za synem do hrobu (šeolá).
 
Ani v díkůvzdání Chizkijášově v knize Izajáš ve verši 38:10, kde je psáno -  Uprostřed svých dnů se do bran hrobu (šeól) odeberu.
 
Podobně i ve verši 15 v Žalmu 49 - Ženou se jak ovce do hrobu (lišeól).
 
V těchto pasážích je užito slovo מָוֶת mávet smrt, a to v souvislosti s hrobem (šeol).
 
V jiných částech je slovo šeol užito jako místo odpočinutí pro mrtvé tělo, například v knize Job ve verši 14:13 - Kéž bys mě skryl v hrobě (bišeól).
 
A v knize Kazatel ve verši 9:10 - v hrob (bišeol), kam odejdeš.
 
A v První knize Mojžíšově ve verši 37:35 - Ve smutku sestoupím za synem do hrobu (šeola).
 
Slovo šeol někdy znamená zemskou hlubinu, jako například v Žalmu 139 ve verši 8 - a když si ustelu v hrobě (v zemské hlouby) a v knize Job ve verši 11:8 - Hlubší je než hrob. Co o tom víš?
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA